Po dvou sebe formujících albech tasili roku 1991 SOUNDGARDEN v podobě „Badmotorfinger“ trumfové eso.  Album znamenalo pro kapelu nejen průlom do první ligy a celosvětový sukces, ale přímo se podílelo i na vzniku nového žánru a z dnešního pohledu patří spolu s monumenty „Nevermind“, „Ten“ a „Dirt“ mezi ty zásadní grunge díla, která přestála zkoušku časem a mají své pevné místo v rockové síni slávy.

„I´m Gonna Break My Rusty Cage And Run“ zpívá Chris Cornell úvodní skladbě a pěkně tak vystihuje nadšení, s jakým tehdy ještě slávou nezatížená kapela chtěla světu ukázat. Ať už se jedná o pomalé, hutné vály, svižnější vypalovačky nebo rockové balady, tak je z hudby kapely v tomto období cítit víc, než jen pro grunge typická tíživá atmosféra a rozervané emoce. Mezi čtveřicí talentem bezesporu obdařených muzikantů zřejmě tehdy výborně zafungovala vzájemná chemie a ti dokázali rozehrát dosti specifické, místy lehce psychedelické rytmické a riffové kolotoče, které dodnes mnoho muzikantů nezvládlo napodobit.

Kapelu tehdy řádně nakopnul nový basák, kterého divoký styl se ukázal jako poslední článek vedoucí k dokonalosti, a spolu s hardrockově „stoner“ cítěním kytaristy vytvořili pro kapelu celkem specifický zvuk. Oba se nebojí zasólovat, (kolikrát se utrhnou tolik, že je zatěžko usledovat hlavní riff), ale stále výborně doplňují jeden druhého a nahrávka tvoří i přes svoje umělecké ambice stále dostatečně syrový a hutný rock´n´roll. Celé dílo by ovšem zdaleka nebylo tak geniální, kdyby za mikrofonem nestál famózní Chris Cornell a svým mimořádným hlasem nápaditou hudbu skvělým způsobem nedoplnil.

SOUNDGARDEN se z historického hlediska řadí samozřejmě mezi grunge kapely, ale taktéž hodně čerpali z klasického hard rocku sedmdesátých let a při své cestě vzhůru museli novinářům velmi často vysvětlovat údajné vykrádání BLACK SABBATH a LED ZEPPELIN. Kapela toto obvinění kupodivu ale nikdy nerozporovala a inspiraci klasikou častokrát i veřejně potvrdila, ale hlavní protagonisté vždy jedním dechem dodávali, že odkaz klasiků rozvíjejí a přidávají i něco svého, s čímž nelze jinak, než souhlasit.

„Rusty Cage“, „Outshined“, „Slaves And Bulldozers“,„Searching With The God Eyes Close“, „Somewhere“, „Mindriot“ a hlavně monumentální „Jesus Christ Pose“ jsou vály, které se nerodí každý den a v kontextu dobového mainstreamu se tenkrát jednalo o výrazné oživení scény. Žádná ze zmiňovaných skladeb není vyloženě hitová, ale přesto zamotaly hlavu nejen kritikům, ale i většině hudebních fanoušků. Své samozřejmě tenkrát vykonal i hlad po změně. Revoltující mládež měla již plné zuby pompézního a okázalého glamrockového a heavymetalového divadla a s civilní anti-hvězdnou image nastupujících grunge kapel a jejich neveselou hudbou s tragickými texty se lehce ztotožnila.

U spousty milníků rockové historie nastala občas doba, kdy se o nich dalo pochybovat, ale u „Badmotorfinger“ ta desítka drží těch dvacet let jako přibitá. Následující fošna „Superunknown“ možná sklidila ještě větší úspěch, ale z pohledu autora tohoto textu zůstalo „Badmotorfinger“ nepřekonané a dodnes jej řadí mezi absolutní „Top“ nahrávky celé rockové historie.